Kostel

5. ledna 2017 v 18:36 | Sammael |  Pravidla
Na tomto webu se →magickým rituálům KatoLARPu věnujeme hojně a s vervou. Přesto jste se zatím neměli možnost dozvědět, v jakém prostředí všechno to →žehnání, →modlení a jiné zaklínání probíhá. Dnes to napravíme a mrkneme se na zoubek lokalitě, která poskytuje zázemí celé řadě Pánbíčkovi libých aktivit, od →křížových cest, přes →večery chval, až po vůbec nejvýznamnější obřady →mše svaté.

Kostely bývají nejčastěji stavěny v podlouhlých tvarech typu obdélníku či kříže, přestože se nezřídka vyskytují i budovy kruhové či dokonce eliptické. Existují i chrámy vícelodní, které se zpravidla sestávají z centrálního obdélníku či kříže, k němuž jsou po stranách připojeny menší protáhlé části, aby se zvýšila kapacita kostela či vznikl prostor pro jeho příslušenství.

Katedrála svatého Víta, nejvýznamnější český kostel.

V bezprostřední blízkosti kostela se někdy nachází věž, velmi často je však zabudovaná přímo do zbytku stavby. Na ní se nachází zvony, které slouží katolarperům jako zvuková signalizace blížící se bohoslužby, aby se tito stihli připravit a dodržovali eucharistický →půst (před návštěvou →bufetu koncem mše se nesmí hodinu jíst, aby se návštěvník na svačinku víc těšil). Zezadu bývá ke chrámu často přilepená sakristie, tedy kumbálek, kde se na celé to divadlo →kněz a →ministranti převlékají do kostýmů a kde skladují →kostelní harampádí, když není zrovna zapotřebí.

Část kostela, v níž probíhají klíčové události většiny rituálů, se jmenuje presbytář, neboli též česky kněžiště. Jejím centrálním místem je oltář, dějiště bohoslužby oběti, kde velebníček magicky transformuje oplatek na Ježichovu tkáň. →Bohoslužba slova se odehrává na nedalekém ambonu (stolku na pokládání kouzelných knih), či na kazatelně (vyvýšené místo, které mělo podtrhovat autoritu indoktrinátora, ale dnes se již příliš nevyužívá).

Bazilika →svatého Petra ve Vatikánu před sto lety...

V kněžišti se pak zpravidla nachází ještě svatostánek, tedy něco jako spíž nebo lednice, v níž se skladují proměněné sušenky. Dříve hrál v obřadech významnou roli, dnes už ale bývá odsunut do pozadí ve prospěch oltáře. Mimoto v presbytáři zpravidla nalezneme ještě místa k sezení pro ministranty a další způsobilé hráče, zatímco má hlavní celebrant (kněz či →biskup předsedající mši) k dispozici speciální sedátko. O všech těchto součástech vybavení se více dozvíte v již zmíněném článku →kostelní harampádí.

Nejprostornější část kostela, kde rituály tráví prostí →laikové, se jmenuje loď. Do ní jsou nacpány lavice, designované pro co největší nepohodlí. Když si do nich sednete, zpravidla budete buď mrznout, nebo dostanete křeč z nepřirozené polohy, když v nich budete stát, začne vám rychle zavazet klekátko a tlačit vás do nohou. Samotné klečení se pak stává mučením nejrafinovanějším, když se musíte buďto natahovat málem přes půl metru, nebo naopak skoro narážíte bradou do opěradla osoby před vámi.

...a dnes.

Lavice se plní tak, aby mezi každou rodinou či jednotlivým návštěvníkem bohoslužby a lidmi nespřízněnými zela co největší mezera. Je-li věřících nedostatek, obsazují místa odzadu a zpravidla volí pouze jednu stranu lavic. Části lavic, u nichž je demonstrativně přichystán →růženec, kancionál či polštářek na klečení, jsou vyhrazena prominentním seniorkám, které neváhají rvát se o ně do krve.

Po stěnách okolo bývají rozvěšena zastavení křížové cesty, v lodi se mohou nacházet též vitrážová okna, obrazy či křtitelnice (objemná nádoba, kde se skladuje solená voda určená, jak název napovídá, ke →křtu). Přítomná může být i katolarperská obdoba kadibudky, kumbálek pro vykonání →zpovědi. V některých moderních či renovovaných kostelech pak existuje i skutečné sociální zařízení. Všudypřítomné jsou samozřejmě →krucifixy.

Interiér kostela. Uprostřed oltář, vlevo kazatelna.
Vpravo ambon, v popředí lavice.

Posledním významným místem v kostele je pak kůr, jakýsi prostorný balkon, na kterém stávají varhany a z něhož se line kakofonický herní →soundtrack. Občas na něm dřepí i lidé, kteří tam nemají co pohledávat -- takové osobě pak říkáme kůrovec. Někde v kostele také zpravidla najdete červenou žárovičku věčného světla, která indikuje Pánbíčkovu přítomnost podobně jako třeba prezidentská standarta. Když vypadne proud, Bůh se rychle vypaří někam, kde má přístup na internet.

Když vstupujete do kostela nebo z něj odcházíte, měli byste provést krátký žehnací rituál. Ponořte ruku do připravené nádobky se svěcenou vodou, dotkněte se čela a pak zamávejte rukou, jako byste odháněli mouchy. Během rituálů se snažte dělat to, co ostatní, popřípadě následujte návod v dětském misálku. Pokud se příliš nechytáte, stoupněte si někam dozadu, civte do prázdna a sepněte přitom ruce. Zeptá-li se vás někdo, co to děláte, odpovězte, že praktikujete modlitbu. Většina katolarperů vás poté nechá na pokoji.

S výjimkou bufetu při mši se v kostele zpravidla nesmí jíst, na poutích vám však mohou být nabídnuty koláčky či jiné pochutiny, které můžete ihned spotřebovat. Chcete-li civět do mobilu, stáhněte si nejdříve aplikaci obsahující text →Bible nebo →breviáře a kdykoli někdo uvidí displej přístroje, rychle přepněte na tento zbožný obsah. Zvířena do kostela obvykle nesmí, protože nemá duši a je jí to k ničemu. Prudérní Pánbožko také nemá rád odhalená kolena a ramena, takže se musíte vždy obléct málem jako →řeholníci. Muži také nesmějí uvnitř nosit čepice, aby se jejich pleš Pánbíčkovi neleskla do očí.

Menší verze kostela, v níž mohou některé jeho části chybět, se nazývá kaple. Může být vestavěna i do jiné budovy, která ani nemusí být herní prostorou. Magicky vylepšený kostel se jmenuje bazilika a kostel, který patří biskupovi, zase katedrála.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama