Mše svatá: Bohoslužba slova

7. října 2016 v 16:03 | Sammael |  Mše svatá
V mešní minisérii budeme pokračovat tam, kde jsme minule skončili, tedy bohoslužbou slova. Ta je mezi katolarpery zpravidla velice oblíbená, protože se při ní skoro celou dobu sedí. Mnozí ji proto využívají k odpočinku, rozvažování nad nesmrtelností chrousta nebo k teologickým problémům typu počtu →andělů, kteří můžou tančit na špičce jehly. Tímto nezodpovědným přístupem se ale připravují o četné magické bonusy, které mohou získat.

Stoleček s křížkem nalevo (= ambon) je místem, kde se odehrává většina bohoslužby slova.

Začíná se zpravidla čtením ze Starého zákona, ve všední den ale též z apoštolských listů. V některých obdobích liturgického roku se jedná o příběh na pokračování, který si věřící mohou vychutnat několik po sobě následujících nedělí. Jelikož je ale Bible příliš dlouhá, než aby ji bylo možné probrat celou a protože nikdo nemá zájem, aby se hráči seznámili i s jejími méně pěknými pasážemi typu knihy Leviticus, značné části Písma svatého se zkrátka nikdy nečtou.

Potom následuje kulturní vložka ve formě žalmu. Některý hráč obvykle nejprve zazpívá refrén a potom pokračuje větičku po větičce. Ostatní pak jen vždycky prve určený refrén zopakují pokaždé, když se zpěvák odmlčí, zpravidla i tehdy, pokud chce jenom nabrat dech a ještě vlastně neskončil. Touto monotónní činností se katolarpeři připravují na hlubokou, ochromující nudu čtení druhého.

To se naštěstí čte jen o velkých svátcích a o nedělích, takže ve všední den zůstanete ušetřeni. Druhé čtení se vybírá z apoštolských listů či z fantasmagorické knihy Zjevení, jejímž hlavním tématem jsou padající hvězdy, chimérické nestvůry a zkáza světa. Jak první, tak druhé čtení může přednášet takřka libovolný →laik, pokud tedy dokáže porozumět psané češtině. Schopnost poutavého přednesu je výhodou a zvyšuje lektorovi prestiž ve farnosti.

Aby se podřimující věřící probudili a věnovali náležitou pozornost evangeliu, provádí se před samotným čtením tohoto posledního textu bohoslužby slova několik rituálů. Kněze či jáhna přicházejícího k ambonu (= stolečku, odkud se čte) mohou doprovázet →ministranti se svícemi. Opět se uplatní i kadidlo, které se občas nechává čmadit před čtoucí osobou, aby tato šla hůře vidět a patřičně si podráždila všechny sliznice agresivními výpary.

Zvlášť se může přinést také kniha, v níž jsou evangelia obsažena (= evangeliář). Chystá-li se číst →jáhen, přítomný biskup či kněz mu nejprve →požehná. Zatímco je tato nutná →magie vykonávána, larpeři zpravidla zpívají Aleluja či ji jinou odrhovačku. Již během pění se musí všichni postavit.

Velebníček pozvedá evangeliář. V pozadí si povšimněte biskupa s typickou holí, která patří k jeho kostýmu.

Čtoucí osoba následně pozdraví hráče: "Šéf s vámi!" Věřící si začnou po čele, bradě a pupku čmárat prstem malé křížky a odvětí: "Sláva tobě, Šéfe!", jakmile je jim oznámeno jméno evangelijní pasáže. Následuje samotná, leckdy umělecky zdramatizovaná deklamace příslušného textu, zakončená replikou: "Slyšeli jsme slovo Pánbíčkovo!" Na ni odpovídáme opět provoláním slávy Šéfovi.

Kněz, biskup či jáhen pak může ještě pusinkovat evangeliář, provést s knihou speciální kouzlo požehnání nebo provádět jiné psí kusy, zpravidla to ale už nikoho nezajímá, neboť si všichni konečně můžou zase sednout. Celebrant (= týpek, co má mši na povel) či jím určená osoba potom předstoupí, aby pronesla homilii, tedy v podstatě kázání.

To může obsahovat libovolný počet metafor, mystifikací, argumentačních faulů i přímočarých lží, hlavně když dostatečně vyzdvihne křesťanský (katolický!) způsob života a patřičně pohaní ty, kdož se LARPu neúčastní. Homilii je možno ve všední den vynechat, ale v praxi se to zpravidla neděje. Občas bývá namísto kázání čten pastýřský list, v němž si své komplexy ventiluje pro změnu diecézní biskup či arcibiskup.

Ježek v kázání doporučuje posluchačům maximální délku bradky. Ti se ji proto snaží nenápadně přeměřit.

Následuje →vyznání víry. O tom jsme si už dostatečně popovídali v samostatném článku, takže ho znovu rozebírat nebudeme. Za zmínku stojí snad jen to, že se při pasáži věnované vtělení Ježicha všichni v kostele uklánějí, aby mu tak poděkovali za skvělý výkon.

Poslední částí bohoslužby slova jsou pak přímluvy, vlastně prosebné →modlitby, v nichž bývá zvykem prosit za celý KatoLARP, za →orgy, za papaláše v politice, za farníky a za duše v očistci. Prosby mohou být ale zvoleny takřka libovolně, neboť modlení stejně nefunguje a přímluvy slouží výhradně pro efekt a navození povznášejícího pocitu hráčům (asi jako když si po teroristickém útoku hodíte vlajku přes profilovku na fejsbůku).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama